24. října se v centru Prahy sešlo několik desítek lidí vesměs mladšího a středního věku. Někteří zde byli domácí, jiní přijeli z Brna, Liberce, Ústí, Plzně a dalších míst republiky, ale všechny spojoval účel cesty: setkat se k diskuzi ohledně dnešní politické, sociální a hospodářské situace v České republice a probrat úkoly a možnosti našeho politického působení, které jsou dány nejen touto situací, ale i subjektivním stavem české radikální levice. A právě tolik potřebná otevřená diskuze mezi různorodými levicovými subjekty o zásadních politických tématech, ale především konkrétní politické a organizační návrhy, které byly na konferenci představeny, měly pomoci v překonání našich současných slabin a v řešení úkolů a výzev, které před námi stojí.

Celý program konference byl rozdělen do třech bloků. Prvním byl politický úvod, který měl ve všeobecnosti načrtnout situaci ve světě i v České republice po vypuknutí kapitalistické hospodářské krize a objasnit význam této situace pro českou radikální levici. Tohoto úkolu se chopil člen organizace REVO, jenž svůj příspěvek pojal poměrně obšírně. Řečník zrekapituloval základní analýzu REVO ohledně významu hospodářské krize pro vládnoucí třídu i pro pracující ve světě i v Česku. Na jedné straně zde existuje krize vládnoucí třídy, v níž bylo otřeseno její skoro tři desetiletí trvající neoliberální krédo a vlajkové lodi kapitalismu jako General Motors a Lehman Brothers jdou ke dnu. Na straně druhé se v krizi nachází i hnutí pracujících, jehož tradiční organizace (politické strany, odbory) byly v posledních 30 letech buď rozdrceny vládní represí, nebo kapitulovaly před neoliberální ofenzivou, a jehož vůle k boji proti kapitalismu byla touto sérií vážných porážek (dočasně) podlomena.

Současná hospodářská, politická i environmentální krize vyostřuje otázku, kdo z koho: kdo bude přinucen nést břemena krize. Radikální levice je podle nás souhrn těch sil, které nejen chápou, že krize vznikla jako nevyhnutelný produkt zákonů kapitalismu, ale podle svých možností organizují pracující a další oběti krize k aktivnímu boji proti tomuto systému. V České republice taková politická síla v tuto chvíli chybí, neboť sociální demokracie i KSČM nejen nemíní vést boj pracujících proti kapitalismu, ale – kromě rétorických cvičení v Parlamentu – nejsou schopné ani aktivně vystupovat na naši obranu před propouštěním, exekucemi, snižováním mezd a důchodů, sociálními škrty apod. Proto je zde naléhavá potřeba spojit a novými lidmi obohatit radikálně levicové, antikapitalistické síly tak, aby se z nich stala reálná alternativa oslovující a organizující oběti krize.

V navazujícím druhém bloku, který uvedl člen Socialistické organizace pracujících, se tyto myšlenky a analýzy podrobněji rozpracovaly. Řečník přišel s konkrétními údaji o počtu lidí ve světě, kteří hladoví, kteří žijí v absolutní chudobě (je jich stále více), kteří nedisponují ničím, zatímco hrstka jednotlivců kontroluje a vlastní obrovské bohatství a kapitál. Mluvil i o situaci v České republice, o masivním útoku na sociální práva lidí obsaženém v Janotově balíčku, o dělnících propuštěných ze skláren a textilek, o rostoucím počtu zadlužených, ale i o útocích na Romy, Vietnamce a zahraniční dělníky – kteří se mají stát v očích většiny obětními beránky za rostoucí sociální problémy. Posilování Dělnické strany a odporný útok ve Vítkově podtrhují aktuálnost našich slov o nebezpečí fašismu a reakce v době krize. Zásadním poučením obsaženým v příspěvku byla věta, že skutečné rozhodování o tom, co se odehraje, neprobíhá v Parlamentu (což nám přímo i nepřímo namlouvá ČSSD i KSČM), ale jednak ve správních radách korporací a bank – a na druhé straně pak prostřednictvím stávek a masových akcí v ulicích našich měst! Z toho je třeba vycházet při vytvoření naší strategie boje proti krizi.

Po tomto úvodu následovala první všeobecná diskuze. Stejně jako další debaty, které následovaly později, se vyznačovala velkou účastí a – což nás rozhodně potěšilo – také aktivním zapojením mnoha dosud neorganizovaných lidí, kteří vedle členů radikálně levicových organizací tvořili asi polovinu účastníků konference. Zpočátku to v příspěvcích vypadalo tak trošku pesimisticky a kritika padala na to, že si „lidi u nás nechaj stejně do nekonečna srát na hlavu“, ale jak se diskuze rozjela, byla tato malá prvotní skepse překonána a rozhovor se stočil zejména na dvě otázky: jak se bavit s pracujícími, jaký jazyk a výrazivo použít, když se jim snažíme předat naše myšlenky a zadruhé pak přímo na to, jakou organizaci či stranu chceme vytvořit (na to ještě přišla řeč v odpoledním bloku). Diskuze o jazyku a formulacích se ukázala být zajímavou v tom, že ukázala vliv panujícího antikomunistického prostředí. Na jedné straně zazněly, podle některých zcela odůvodněné, podle jiných trošku přehnané, obavy z používání výrazů jako „dělnická třída“, „kapitalista“, „revoluční strana“, které byly minulým režimem zdiskreditovány a dnešní pracující jsou na ně mnohdy alergičtí. Na straně druhé zde byla námitka, že bez těchto pojmů ztratíme aparát schopný popisovat realitu takovou, jaká je. Debata naštěstí nespadla do akademismu ani neposílila předsudky mezi lidmi z různých prostředí, ale nesla se až do konce v přátelském a uvolněném duchu.

Po delší přestávce na odpočinek a občerstvení v podobě kávy, čaje a prohlížení bohatého repertoáru levicových publikací a materiálů následoval blok třetí, který byl pro svoji rozsáhlost ale i z důvodů vyplývajících ze samotného projednávaného předmětu strukturován do několika oddělených částí. Nejprve proběhl všeobecný úvod podaný jedním dlouholetým aktivistou o potřebě nové jednotné organizace, v níž by se zkombinovaly síly, zdroje a zkušenosti různých subjektů radikální levice, a o tom, jak by v základních rysech měla tato nová jednota fungovat. Následovalo představení základní politické platformy nové organizace a její diskuze a nakonec přišel organizační blok, v němž se mělo rozhodovat o takových věcech jako je název nové organizace, stanovy (včetně kritéria členství), způsobech financování organizace a také mělo být zvoleno vedení.

Ve všeobecné diskuzi jsme se mimo jiné věnovali našemu vztahu k jiným proudům a lidem na levici, jako jsou členové ČSSD a KSČM, stalinisté a anarchisté. Panovala shoda na tom, že chceme být otevřenou organizací, která přinejmenším v prvním období své existence bude umožňovat dvojí členství a že se budeme snažit zapojit co nejvíce aktivistů do diskuze o naší politické platformě i do našich aktivit. Nicméně nebudeme také nijak tajit to, že účelem naší organizace je být zásadní alternativou k politice sociální demokracie a KSČM, že našim cílem je aktivní organizování pracujících jako klíčové společenské síly schopné porazit dnešní systém a že mezi námi není místo pro ty, kteří se hlásí k minulým zločinům na dělnickém a revolučním hnutí, ať si již říkají jakkoliv.

Hodně důrazu jsme kladli na potřebu ozkoušení nových metod a přístupů a potřebě rozlišit v odkazu stávajících a dnes se sjednocujících subjektů radikální levice vše živé a cenné od toho, co je zatíženo do sebe zahleděnou a bezduchou rutinou. Otevřeně přiznávanou inspiraci v tomto směru pro nás představuje Nová antikapitalistická strana (NPA) ve Francii, která byla schopna sjednotit a nově oslovit široké pole aktivistů především díky své neskrývané militantnosti a také proto, že ze sebe dokázala shodit kazajku organizační strnulosti a léta se opakujících floskulí. V tomto směru pak částečně došlo k oživení naší předchozí debaty o jazyku, kterým musíme mluvit, aby nás ti, jimž chceme sdělit své myšlenky, vůbec začali poslouchat.

Na tuto výměnu názorů pak docela příhodně navázalo představení návrhu politické platformy nové (přechodné) organizace, zaměřené na boj se sociálními a politickými dopady krize, jehož se ujala členka Socialistické organizace pracujících, která jej také vypracovala. Potěšující a pro mnohé z nás vlastně až překvapující bylo zjištění, že po obsahové stránce se k dokumentu neobjevily téměř žádné výhrady, tedy že prakticky všichni účastníci konference sdílí podobnou představu, co dnes chceme navrhovat a jak máme proti krizi bojovat.

Člen Socialistické alternativy budoucnost navrhl do platformy přidat několik konkrétních bodů opatření proti krizi, dále otevřené vyjádření v tom smyslu, že minulý režim nepovažujeme za řešení problémů kapitalismu, ale také že cílem naší organizace je demokratický socialismus. V této poslední otázce na konferenci nepanovala shoda. Někteří považovali za nutné upřesnit, co si pod slovem socialismus vlastně představujeme (ostatně i tento termín se někomu může jevit jako zprofanovaný), pro jiné byl ale problém ještě jinde: zda si tímto přihlášením paradoxně nezkomplikujeme úkol přitáhnout na naši stranu nové lidi skrze zásadní diskuzi nad alternativami, které antikapitalistická politika nabízí, a zda by socialistický, revoluční charakter naší jednotné organizace nebyl pevnější, když by byl výsledkem procesu tvorby a diskuze programu než jen vyhlášením, které daly organizaci do vínku „sudičky“, jenž se sešly nad kolébkou jejího zrodu. Buď jak buď, názor přihlásit se v platformě k socialismu nakonec v hlasování zvítězil.

Vedle tohoto důležitého bodu však, jak již bylo zmíněno, nepanovala žádná větší neshoda nad obsahem platformy. Hůře to bohužel dopadlo s jejím výrazivem a stylem, který byl řadou lidí kritizován jako těžkopádný a anachronický. Proto bylo rozhodnuto, že se dokument schválí po obsahové stránce, ale že jazykově a stylisticky bude do jednoho měsíce přepracován a předložen k definitivnímu schválení.

Posledním bodem, který jsme na konferenci přijali, bylo schválení stanov nové přechodné organizace, které popisují struktury potřebné pro přijímání demokratických rozhodnutí a zajištění naší akceschopnosti a také definují kritéria členství. Bylo schváleno, že konečné vytvoření nové organizace „se vším všudy“ proběhne na sjezdu v létě příštího roku, kde také organizace schválí svůj plnohodnotný program. Do té doby každopádně rozjedeme aktivity zejména na poli boje pracujících proti hospodářským a sociálním důsledkům krize a také boje proti fašismu a rasismu, o nichž samozřejmě budeme podrobněji informovat. K tomu poslouží také zřízení společného časopisu a webových stránek, k němuž v nejbližší době přistoupíme.

Některé původně plánované body konference se z důvodů časové tísně nakonec nestihly, a tak bylo rozhodnuto, že se v nejbližší době nějakou formou znovu sejdeme, abychom o nich mohli demokraticky rozhodnout. Tato skutečnost však většinu účastníků ani moc nemrzela – konec konců to byla daň za širokou a živou diskuzi, která předčila naše očekávání. Zapojení řady neorganizovaných lidí, stejně jako prolomení skepse u některých účastníků, kteří původně ani nechtěli přijet, a v neposlední řadě přátelská a konstruktivní atmosféra dne způsobily, že si velká většina účastníků odnesla z konference dobrý pocit. V něm se pak vesměs utvrdili při neformální debatě a zábavě po skončení akce.

Ačkoliv hodnotíme konferenci jako nad očekávání vydařenou akci, bylo by velkou chybou usnout na vavřínech. Klíčové úkoly nutné pro sjednocení radikální levice a samozřejmě úkoly, kterých se musíme zhostit na poli našich aktivit, jsou ještě před námi, a k dosažení našeho konečného cíle jsme ještě velmi, velmi daleko. Konferenci se nicméně podařilo shromáždit řadu aktivistů radikální levice, provést širokou politickou debatu o prostředí, kde působíme, a ohledně našich sil v něm působit, a vytvořit přechodnou organizaci a rámec, který nám umožní jak působení směrem na veřejnost tak vypracování plnohodnotného programu. V tuto chvíli máme tři místní skupiny (dvě v Praze a jednu v Liberci) a řadu jednotlivých aktivistů v dalších místech, kolem nichž budeme působit a budeme se snažit vyrůst. O našich konkrétních aktivitách vás budeme samozřejmě v příhodnou dobu informovat. Máte-li zájem a chuť se do nich zapojit a přidat se do našich řad, neprodleně nás kontaktujte. Všichni antikapitalisté a antikapitalistky jsou vítáni!

Ať žije jednotná radikální levice!

Koordinace Nové antikapitalistické levice (provizorní jméno), Praha, 31. října 2009